Blázinec

Už dva týdny chodím do nové práce a zatím se mi tam moc líbí. Hned po krátkém zaučení, během kterého jsem nestihla ani poznat všechny obyvatele, jsem ‚schytala‘ 4 noční směny, kde jsem na celý barák úplně sama. Docela úlet, ale spousta spolupracovníků je nemocných a tak se nedá nic dělat.

A co že to vlastně dělám? Pracuju v domově pro mentálně postižené lidi, z nichž většina potřebuje 24 hodinovou péči. Na té se střídá několik směn, já pracuji v té, která se o ně stará po fyzické stránce. Ráno je budíme, pomáháme jim s hygienou, úklidem pokoje, přípravou na další den, snídaní. Poté nás střídá směna, která s nimi během dne pracuje- podle schopností a možností pracují obyvatelé ve stájích, kde máme spoustu zvířátek, jiní vyrábějí v dílnách různé drobnosti, někteří šikovnější jsou zapojeni do chodu domácnosti, kde pomáhají třeba s nádobím. Pak si je zase přebírá naše směna a do večera máme za úkol je nakrmit, vykoupat, připravit do postele. O víkendech je pak veškerý program náš, což bývá trochu náročnější. K tomu navíc patří i zdravotní péče, minulý pátek jsme třeba byli všichni společně u zubaře, dnes jsme zase řešili epileptický záchvat.

Většina obyvatel jsou mladší lidé s různě těžkou formou mentální retardace, často spojenou s těžkým autismem. Většina jich vůbec nemluví, vyjadřují se pomocí mimiky a zvukových projevů. Práce s nimi je velmi individuální- každý má svoji vlastní ‚úchylku‘ a většina jich velmi těžko vybočuje z naučeného řádu. Což je hlavně ze začátku, než se člověk trochu zaučí, docela svízel. Stalo se mi tak třeba, že jsem naprosto rozhodila chlapce tím, že jsem mu nejdřív chtěla ovázat ruku, ale on ještě neměl nasazené boty- celý den s ním potom nic nebylo 😀 V některých pokojích se musí vypínat voda, protože jsou někteří schopní se celou noc sprchovat a vytopit tak barák. Někdo zase nosí tričko zásadně jen naruby, cedulkou dopředu. Kuchyně musí být neustále zamčená, protože žravost některých nezná mezí. To že někteří chodí zásadně jen pozadu, jiní mají k jídlu nejradši trávu a další spí zásadně nahá, jinak všechno co má na sobě roztrhá, už jsou vlastně jen drobnosti.

Za těch 14 dní jsem se ale naučila, že to jsou všichni vlastně moc milí lidé, že celý dům je vlastně jedna velká rodina, ale hlavně taky to, že i s těmito lidmi se dá zažít spoustu legrace a že dovedou vracet lásku, která je jim dávána.

 

Už od přijímacího pohovoru nevycházím z údivu, jak kvalitní a hezký život lze těmto lidem poskytnout. Není to ale zadarmo- při péči o 24 obyvatel se za den vystřídá bezmála 25 pracovníků. Tento domov a mnoho dalších podobných po celém Německu spadá pod evangelickou církev, financuje ho ale stát. Ve srovnání s Českem je to pro mě téměř neuvěřitelná zkušenost a taky ukázka toho, že to jde. U nás jsou lidé s podobným mentálním postižením odkázáni na péči rodiny, případně skončí někde na lůžku psychiatrické léčebny.

 

 

 

 

komentáře 2

Pošlete nám komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *